Zemřít pro vědu by nejspíš nejeden badatel považoval za poctu, leč zemřít při dost možná životním objevu a nestačit jej ani prozkoumat, to se dá zároveň považovat za tragédii. Záhadná a nevysvětlitelná smrt profesora Ashmora však nebyla smutným okamžikem jen pro vědeckou obec.
V hlavní hrdince a Ashmorově chráněnce v jedné osobě se ozýval silný hlas intuice. Profesor určitě nezemřel přirozenou smrtí ani lidskou rukou, třebaže policejní vyšetřování si stojí za opakem. Intuice byla silná dokonce natolik, že se Ashmorova chráněnka vydala na vlastní pěst celý případ prošetřit. Odvážné rozhodnutí, odvážnější, než by i ona sama od sebe čekala. Přesto ale cítí, že člověku, který ji vychoval a postaral se jí o šťastné dětství, takový krok dluží.
Úvod do solidní trilogie
Prvnímu dílu nikdy nedá moc práce udržet napětí. Stačí to všechno nevyvalit naráz. A to příběh v této hře opravdu nedělá, ba naopak. Způsob smrti, její příčinu i pomyslnou stranu zla poodkrývá jen velice pozvolna. Než všechny ty nahodilé střípky začnou do sebe zapadat, chce to trošku trpělivosti.
Zato stejně jako spousta prvních dílů není úplně vychytaný. Mít výběr jenom ze dvou režimů obtížnosti může docela zamrzet, obzvláště pokud se řadíte mezi „pohodové“ hráče. Přitom možnost zahrát si Behemotha na snazší obtížnost by vůbec nebylo ku škodě. Hra jako taková vás i tak proškolí více než dostatečně.
Výzvu z této hry dělá i něco tak nečekaného jako inventář. Situace, kdy máte v batohu jen jeden předmět, pro který dlouho a marně hledáte uplatnění, není nijak vzácná. Vlastně je docela častá. V takových situacích byste pravděpodobně sáhli po několika minutách po příručce, jenže… zde není po jaké. Všechno je to jenom na vás a sem tam nějakém tipu. Po stránce hratelnosti je ale hra vyladěná skvěle, žádné očividné nelogičnosti, které by dojem doopravdy kazily.
Scenérie nádherné, předměty ale moc ne
Celá Behemothova trilogie není zrovna nejnovější, takže když přijde řeč na dokonce první díl, jeden by si řekl, že grafika bude otřes, ale byl by to hodně přehnaný výraz. Jasně, vizuální zpracování pohyblivých prvků anebo nalezených předmětů není zrovna nejpřitažlivější a nějaká ta cut-scéna graficky po tom čase taky pokulhává… ale to, čím se při hraní hledaček člověk kochá nejvíc, to na působivosti nijak netratilo.
Řeč je samozřejmě o pozadí scenérií, díky jehož kvalitě & ostrosti si můžete užít sebemenší detail a nechat na sebe působit ponurou a tajemnou atmosféru mnohdy zpustlých lokací. Hudba, i když se dá poslouchat, s budováním správného ducha hry příliš nepomůže, nemá dostatečně mystický a strašidelný říz.
Hledačky takové, jaké byly dřív
A to znamená hezky podle seznamu, jenom s nápovědou a žádnou možností, jak to obejít skrz náhradní skládačku… Tento fakt asi nejvíce ovlivní, jak plynule budete hrou postupovat. Pokud jste na takový princip hledaček zvyklí, pak žádný problém, jinak se nejspíše trošku natrápíte. Patrnou nedokonalostí je každopádně hledání zeleně zvýrazněných předmětů, které je zapotřebí složit z více částí. Hra vás sice změnou kurzoru upozorní, že jste na takový předmět najeli myší, nicméně po kliknutí se nezobrazí obvyklý text, který by poradil, co dělat dál.
Protočení mozkových závitů
Miniher je v Behemothovi z jednoho úhlu pohledu málo, z druhého ale vlastně tak akorát. Narazíte na ně mnohem méně než na hledačky, ale zato se u každé zastavíte na hodnou chvíli. Vyšší počet hlavolamů by tudíž vedl jedině k efektu „už zase…,“ důvod je jasný – obtížnost. Kdy ale ovšem byl boj proti zlu procházka růžovou zahradou. Suma sumárum před sebou máte hledačku, která stojí za zahrání, ale ne bez notné dávky soustředěnosti.
Rychlé rozcestí:
STAŽENÍ 99 MINUTOVÉ PLNÉ VERZE HRY: klikněte sem.
STRÁNKA HRY: klikněte sem.